Neodmyslitelnou a nejdodržovanější součástí Vánoc je zdobení vánočního stromečku.
Podle tradic se zdobí až na Štědrý den a s hvězdou na špičce se celé zdobení zakončuje. Výzdoby ať už doma, v nemocnicích nebo výlohy obchodů si v dnešní době bez stromečku nedokážeme představit. Ale kdo z vás ví, kde má tento zvyk původ?
Tradice se zrodila u Keltů a Slovanů, kdy tyto národy oslavovaly zimní slunovrat. Ten je o tři dny dříve než slavíme Vánoce dnes, tedy 21. prosince. Keltové slavili znovuzrození světla, jelikož o tomto dni se začínají krátit tmavé dny a přibývá stále více světla. Keltové v době Vánoc nosili dary pod strom, podobně jako tomu je dnes, jen s tím rozdílem, že strom nechávali dále růst v lese a dary byly pro přírodu.
V německých městech si naopak nosili domů větvičky nebo celé stromky, aby uctili boha Wotana, také zvaného jako Odina. Zdobení stromků ovocem a sladkostmi chránilo obyvatele domu před mrtvými dušemi, které v době slunovratu z lesa přicházely. Zvykem germánských národů bylo stavět ozdobený strom o svaté noci a k poctě boha slunce na něj umístit “světla”.
Vánoční stromeček symbolem křesťanství:
Tradice zdobení vánočního stromku byla natolik silná, že křesťanství ji muselo vklínit do své ideologie. Ponechalo pohanský symbol zelených větví jako podobenství života, ale vánoční stromeček připodobnilo k rajskému stromu Adama a Evy, na jejichž svátek se Štědrý den slaví.
Tato tradice nesahá daleko do historie. O první vánoční stromeček v Česku se až v roce 1812 postaral ředitel Stavovského divadla - Jan Karel Leibich. Stromek postavil, nazdobil a překvapil tak své přátele v jeho libeňském zámečku Šilboch. Tento akt vzbudil pozornost celé Prahy a už následující rok se v mnoha měšťanských domácnostech stromeček objevil. Nicméně v běžných domácnostech se začal pomalu prosazovat až v polovině 19. století. Do té doby se Vánoce slavily u jesliček nebo betléma.
Zajímavost:
Stromek se zavěšoval vzhůru nohama, aby oklamal duše mrtvých. Upoutal a nasytil duše zemřelých, které pak neměly důvod vcházet do domu. Tento způsob měl však další důvod a to praktický. Obydlí nebývala příliš velká, tak aby ve světnici členům rodiny nepřekážel a nestínil, zavěšoval se ke stropu. K této pověře se vztahuje i nevstávání od stolu, kdy duše mohla zasednout uvolněné místo.